Girly Tumblr Themes
Scarlett Brooks

Obyčejná dívka zapletena do neobyčejných věcí! Je vážně tak obyčejná jak si myslí?? Kdovíí....


1/4 Next

.

.

.

Bylo tak těžké říct…”ZŮSTAŇ…!”

.

.

.

Ale já ho nechci ztratit…nechci….”MILUJU HO!”




Abych mohla přemýšlet, odjela jsem na Rickovu chatu v Santa Monice. Sice jsem tu úplně sama, ale mně to nevadí. Mám čas na sebe, na to abych si srovnala myšlenky, abych vstřebala to, že mě Rick podvedl i to co vlastně cítím k Francisovi. Jsem moc ráda, že mě na útěk napadlo tohle místo. Je tu nádherně. Klidné tiché místo, poblíž písčitá pláž a oceán. Krásný a přitom tak nebezpečný svou velikostí. Zrovna teď sedím na schodech z terasy, které vedou na pláž, a pozoruji západ slunce. Hladina oceánu je klidná.

V záři zapadajícího slunce se třpytí jako stříbrný prach. Vítr si jemně hrál s mými vlasy a já jen přivřela svoje oči. V tuhle chvíli mi najednou bylo tak…tak úžasně, najednou jsem se cítila volná. Bez jediného problému a trápení. Najednou mě zaplavil pocit štěstí a klidu. Vím, že z jedné strany na tom měl podíl i Thor, ale i tak, byl to neskutečný pocit. Trval chvíli, ale to mi nijak nevadilo. Jen jsem si to užívala a zapomněla na okolí. A pak nastal opět návrat do reality. Emoce a pocity se vrátily a já se rozplakala.

Je to už několik dní co jsem na chatě a myslím, že ještě chvíli zůstanu. Ještě nejsem připravená se vrátit a čelit tomu všemu. Ještě nenastal čas.




Po tom co jsem se dověděla o Rickovi, jsem prostě chtěla zmizet. A tak jsem nasedla do auta a spolu s Francisem (ano i on jel semnou, jen jsem se ho zeptala, jestli chce jít a on šel, prý aby mě hlídal) jsme vyjeli někam za město. No někam, já přesně věděla kde jet. Malý bar poblíž jednoho malého města, které se nacházelo za LA. Zastavili jsme tam a vešli dovnitř. První co jsem udělala, bylo, že jsem si objednala celou láhev whisky, když už jsem měla něco v krvi, najednou mnou projela vlna zlosti a já v ruce rozbila sklenku. (Stálo mě to hádku s Francisem a nakonec i chtě nechtě jít na ošetřovnu.) Poté jsem se zase vrátila do baru, poté co se vrátil i naštvaný Francis, jsme si ještě povídali, ale pak mě táhl k autu s tím, že je čas vrátit se. 

Ale já o to nestála, nechtěla jsem se vrátit. Neměla jsem chuť, potřebovala jsem čas se vším se smířit a vůbec. A tak Francise něco napadlo. Jeli jsme nějakými vedlejšími cestami, až jsme dojeli ke staré opuštěné továrně. Uvnitř jsem si konečně vybila svou zlost. Jak? Rozmlátila jsem vše, co mi přišlo pod ruku. (Takže už vím, proč mě tam vzal, abych si vybila zlost.) Nakonec jsem se docela uklidnila a oba jsme se vrátili k autu. A tam mě napadlo, proč mu nezatancovat, když už mu ten taneček dlužím. A tak jsem si pustila svou oblíbenou píseň, vylezla na kapotu a vlnila se v rytmu hudby. On stál před autem a s úsměvem mě pozoroval, když byl konec, sjela jsem po kapotě dolu.

Scar: (když dozni hudba, sklouzne po kapotě dolu, takže je teď před ním… kousíček… kouká na něj a usmívá se)

Franc: (začne tleskat) Paráda! To se povedlo…

Scar: Jo jsem skryty talent… (mrkne… sedí na kapotě, opírá se o ni a pozoruje ho)

Franc: (UPS, jsou si jaksi blíž… a jemu se s tím ani nechce nic dělat) Šlo vám to skvěle.

Scar: Já vím…(zašeptá mu do ucha a pak se zase posadí na kapotu a kouká na něj…)

Franc: (kouká tak na ní stylem: Co bys chtěla, kočičko?)

Scar: (založí si ruce na prsou… a s úsměvem ho porad pozoruje)

Franc: (po posune se ještě blíž)

Scar: (nic neříká… občas si jen tak prsty přejede po kapotě…, ale pořad ho po očku sleduje… je tak blízko)

Franc: (vyčkává ale… jakoby se stále blížil, nakláněl)

Scar: (Scar zbláznila si se…zní hlas v její hlavě, ale ona ho ignoruje, nemůže ho spustit z očí… ty jeho oči…)

Franc: Na co tak koukáte? (zašeptá)

Scar: Ehm…nevím…(šeptne)

Franc: Fajn…

Scar: (postaví se, ale jsou oba tak blízko sobě… zase mu koka do očí)

Franc: (kouká na ní a nic neříká… je slyšet jen jejich dech… dokonce snad i tlukot jejich srdcí!)

Scar: (teď byste slyšeli snad i spadnout špendlík… její srdce bije rychle…cítí i to jeho… jakoby se ani nemohla pohnout… nic říct…jen mu kouká do očí… je tak blízko)

Franc: (milimetrová vzdálenost mezi jejich rty)

Scar: (skousne si ret… chvěje se)

Franc: (je to vůbec ještě byť ten milimetr?!)

Scar: (položí si ruce na jeho hruď… cítí jak dýchá…)

Franc: (přivře oči)

Scar: (přiloží své rty na jeho)

Franc: (políbí ji!)

Scar: (svoje ruce dá kolem jeho krku a přitiskne se k němu)

Franc: (opatrně jí položí ruce na boky)

Scar: (stále ho líbá… prohrabává mu vlasy…)

Franc: (náhle jí prudce přitiskne k sobě těsněji)

Scar: (z jemných a něžných polibku jsou to vášnivější a intenzivnější… vyskočí mu do náruče a svoje nohy obmotá kolem jeho pasu)

Franc: (pevně jí drží a líbá)

Scar: (jednou rukou mu zajede pod triko)

Franc: (opatrně jí tak jakoby opře-posadí na kapotu auta)

Scar: (nepřestává ho líbat… pak mu opatrně svleče triko…hm dokonaly pohled)

A dál? Nic. Najednou se odsunul, něco řekl a šel si sednout do auta. Já tam chvíli jen tak seděla a najednou mi došlo, co se stalo. Co by se stalo, kdyby to neuděl. Ale také mi došla jedna věc. I když se nic nestalo, vlastně tak trochu stalo, ale uvnitř mě. Moje pocity vůči němu se změnily. Jak? Proč? To zatím nevím a vlastně ani nechápu.




Měla jsem úžasný den, dokonce jsem měla radost z toho, že jsem na chodbě vrazila do Francise. Ty jeho kecy mi vážně chyběly. Nakonec si mě pozval k sobě do kabinetu. Ze začátku to sice vypadalo, že mám vážně problém, ale jak se ukázalo, byl to jen trik, abychom nevzbudili podezření (jak jinak, musím si zvyknout). Chvíli jsme si povídali a nakonec došlo téma na slib, který mi dal. (Prosila jsem ho, aby mi řekl, pokud o Sáře zjisti nějaké info.) Čekala jsem nějaký drby, nebo novinky co někde zjistil, ale to co mi řekl, mi doslova vyrazilo dech.

Řekl mi, že s ní spal. Rick s ní spal. Bože. V tu chvíli jsem nic jiného nevnímala, slyšela jsem jen….vyspal se s ní, vyspal se s ni….jako by najednou nic jiného neexistovalo. Slyšela jsem, jak mi šíleně bije srdce, knihy a taška mi vypadly z rukou. Najednou jsem se otočila a beze slova chtěla odejít. Francis, mě sice zadržel, ale jen, jsme se pohádali. Musela jsem odejít, musela jsem to slyšet od něj. A tak mi bylo jedno, co řekne Francis, prostě jsem vstala a odešla.

Zaklepala jsem na dveře Rickova kabinetu a pak vešla dovnitř. Asi hned poznal, že něco není v pořádku. Nečekala jsem na nic a hned se přímo zeptala. Nic netajil, ani se nesnažil z toho nějak vymluvit. Přiznal to a hned se začal omlouvat a dál něco říkat, ale já už nic z toho nechtěla slyšet. Chtěla jsem jen utéct a už ho nevidět. Ta informace byla jako ostrá dýka do srdce, kterou vám tam někdo pomalu a bolestivě vrazil. Bylo mi zle, tak strašně moc zle. Rick, můj Rick…se slovy ať mě nechá na pokoji, jsem vyběhla ven.

Na parkovišti jsem se složila. Rozplakala jsem se. Najednou mi bylo všechno jedno. Jestli mě tam někdo uvidí nebo tak. Cítila jsem jen hroznou bolest, tam kde je srdce.

 




Tak k nám do školy přišla další posila. Teda jak pro koho, pro nadržené studenty a stejně tak i profesory ano…pro normální lidi ne. Co tím mám na mysli? Jde o novou profesorku Sáru Sorensovou. Nedávno k nám přišla na školu. Je to žena v nejlepších letech, je atraktivní, sexy a nevím. Něco mi na ní prostě nesedí. Bohužel nemůžu přijít na to co to je. A navíc jsem si všimla, že svůdně kouká po Rickovi.

Jednou jsem je oba potkala na chodbě, zrovna když í ukazoval školu. Prošla jsem kolem nic a nemohla jsem si nevšimnout, že na něm může oči nechat. Ani s tím netajila. Vážně nevím co si o tom mám myslet. Najednou mám prostě broučka v hlavě a….a jen doufám, že si nic nedovolí. Že si najde jiný objekt zájmu a jeho nechá na pokoji. Ale co když ne??…




Jednou na večer jsem se řekla, že se projdu. Potřebovala jsem to jako sůl. V hlavě se mi hromadily různé myšlenky. Jedna za druhou létaly sem a tam. Nakonec mě moje vytrvalé přemýšlení dovedlo na jedno úžasné místo. A kde, že to vlastně je? Hm popřemýšlím, jestli to mám vůbec říct… kecám. Jasně, že to řeknu.

Šla jsem parčíkem a nakonec došla do pohádky. Už dlouho jsem nešla parčíkem a ani jsem si nevšimla, že se cestička změnila v písek. Ano pod nohami mě hřál teplý písek z pláže. Najednou jsem stála na malé soukromé pláži, která patřila k jednomu domu. Lidé, kteří tam bydleli, se před několika dny odstěhovali a tak tam nikdo nebyl. To bylo moje plus. Dům byl nádherný a na úžasném místě, ale to nebylo to, co mě zaujalo. Moje oči spočinuly na malém altánku, který stál opodál na pláži (Majitelé měli asi rádi romantiku). Stála jsem tam a koukala na tu krásu. Úžasná dřevěná konstrukce, slaměná střecha (mno nebo něco v tom smyslu), v každém rohu byl podpěrný bod (něco jako kmen stromu), po stranách závěsy, dřevěná podlaha a uprostřed pohodlná a měkká matrace. No prostě romantika!!

Sedla jsem si dovnitř, kolena přitáhla k sobě a koukala na oceán. Bylo tu takové ticho. Vítr jemně vál, slunce zapadalo za obzor a k tomu všemu šum oceánu. Krása! Už jen Rick tady chyběl. Ano, můj milý. Při myšlence na něj mé srdce zaplesalo radostí. Kdyby mi tohle někdo kdysi řekl, že budu chodit se svým profesorem, asi bych si říkala, že je blázen. Teď ten blázen jsem já, ale do něj. Nikdy bych nevěřila, jak láska dokáže člověka pobláznit. Ty chvíle, kdy jsme spolu, jsou naprosto dokonalé, kouzelné, nezapomenutelné a plné lásky. Mám ráda, když si můžu ukrást kousek svého nebe.  Miluju ten jeho naprosto nejsladší úsměv na světě. Když se na mě usměje, nejde být dál smutný. A v těch jeho čokoládových očích se člověk utápí pokaždé, když do nich nahlédne. A když mě obejme těmi svými mužnými pažemi, cítím se tak bezpečně jako nikdy předtím. O jeho sladkých a vášnivých polibcích a něžných dotecích nemluvě.

Ještě chvíli jsem tak koukala zamyšleně kolem. Pak jsem si lehla, stočila se do klubíčka a zavřela oči. Před očima se mi zase objevil Rick. Miluju ho víc, než cokoliv jiného. Vlastně ani nevím, proč jsem se v tu chvíli rozplakala (asi jsem to prostě potřebovala, potřebovala jsem dát průchod svým pocitům).

 A co se stalo dál??? Uplakaná a schoulená v klubíčku jsem tam nakonec usnula.

 O čem se mi asi tak zdálo??!!

 




Ano čtete správně…a popravdě, neměla jsem o tom ani ponětí. A musím říct, že to chudáka Ricka dost vyděsilo. Na jeho vyděšený výraz ve tváři a zmatenost v očích nikdy nezapomenu. A dokonce i mě to ze začátku trochu vyděsilo. Koukla jsem na sebe do zrcátka a nevěřila vlastním očím. Už to nebyly moje modré oči, teď zářily jako zlato. Byly přesně takové jako je má Thor. Pronikavě zlaté. Rick na mě koukal, nevěděl, co se to děje, nejdřív ho napadlo, že jsem si vzala nějaké drogy, pak že jsem nemocná…ale nic z toho nebyla pravda. Jen já věděla, o co jde. Jen já věděla, že to souvisí s ním a Wishgarii…A zjistila jsem, že se takhle mění jen ve tmě. Ve dne jsou opět modré. Mno uvidíme koho dalšího tím vyděsím…




Zapomněla jsem říct, že mám nového kamaráda. Aidena. Je moc fajn. Skvěle si rozumíme. A nedávno jsem ho zase potkala. V parku. Když jsem se po návratu z nemocnice šla projít. Bylo fajn vidět zase známou tvář. Zvlášť jeho. Chvilku jsme si povídali. Všiml si mého zranění, tak jsem mu řekla, že jsem nepozorná a nedávám pozor (celá já, prostě nemehlo). Seděli jsme na lavičce, dobře se bavili a pak se to stalo. Když mě kamarádsky chytil za ruku, najednou se zase jakoby změnil.  Byl celý bledý, divně se třásl a jeho pohled byl naprosto nepřítomný. Hned jsem si vzpomněla na naše první setkání, tehdy se stalo něco podobného. Ale teď to bylo jiné, silnější.

Aiden mě stále držel za ruku a…a pak se mě zeptal, jestli mi někdo náhodou neumřel. Hned jsem si vzpomněla na mámu. Přikývla jsem a to co mi řekl pak, mi doslova vzalo slova. Řekl, že je moje máma na mě pyšná, že mě má moc ráda a je stále semnou. A pak mi to došlo. Mluví s mrtvými. Řekl ještě pár věcí a pak…byl zase normální. Dostal zpět svou zdravou barvu a i pohled byl zase ehm „lidský“. Trochu měl strach, jak zareaguji, ale já se jen usmála a řekla, že mi to nevadí. Má sice zvláštní dar, ale to neznamená, že ho za to zavrhnu. I já jsem přece jiná. Nakonec jsem zjistila i to, že je gay. No a. Tím líp. Takoví kluci jsou úžasní kamaráda, poradí jak v módě, tak i v jiných věcech, takže tohle mi vážně nevadí. Naopak, jsem moc ráda, že mi věří a že mi tohle řekl.

My dva budeme vážně „magické duo“. Těším se na společné nákupy, které nás čekají a na další setkání. Jsem ráda, že jsem ho poznala.




Když jsem prošla branou zpět do našeho světa, myslela jsem, že se vrátím zase do pokoje, ale místo toho jsem se objevila na nemocniční střeše. Samozřejmě dveře ven byly zamčené zevnitř. Nezbývalo mi než čekat, že mě snad někdo najde.  Tak jsem si sedla poblíž dveří, přitáhla kolena k sobě a snažila se trochu zahřát. Přece jen byla noc a na střeše není zrovna velké teplo…. Asi po dvou hodinách se rozletěly dveře a v nich stála sestřička a nějaký týpek v montérkách (asi údržbář). Oba se divili, jak jsem se dostala nahoru, když je zamčeno a vůbec, proč jsem utekla.

Vlastně jediné na co jsem se zmohla, bylo mlčení. Co jsem asi tak měla říct, „Promiňte, ale ve svém pokoji se mi objevila brána do jiného světa a když jsem se vracela tak mě to nějak hodilo na střechu…“…myslím, že po tomhle by mě asi zavřeli do blázince.  S opakujícími se otázkami mě nakonec zavedli na vyšetřovnu, kde mě prohlédl doktor. Ani on si neodpustil další otázky. Stále dokola se někdo vyptával…Kde jste byla? Jak jste se dostala na střechu? Kdo vám udělal to tetování?

Prostě pořád to samé dokola. A já stále dokola opakovala, že nic nevím.

Nakonec jsem se vrátila na pokoj, převlékla se do nemocničního pyžama a ulehla. Ale to bych nebyla já. Nemocnice nesnáším a tak jsem vstala a šla na chodbu hledat sestru, chtěla jsem podepsat revers a jít co nejrychleji domů, ale místo sestry jsem potkala Ricka. Úplně jsem zapomněla, že je tady. Oba jsme vešli do pokoje, následovaly otázky, které už jsem moc znala. Ale ani jemu jsem nemohla říct pravdu.

Nakonec se mi podařilo ujistit ho, že jsem v pořádku. Užívali jsme si chvíle spolu, sladké chvíle. A však do doby než do pokoje vrazila „megera“ sestřička. Mě vynadala a Ricka prakticky vyhnala. Stále to říkám…“nesnáším nemocnice!“ Nakonec jsem počkala až do rána, pak po dlouhém čekání jsem konečně podepsala papíry a jela domů.




Probudil mě divný pocit. Vlastně ani ne tak pocit jako hlas v mé mysli. Byl hluboký, přísný, autoritativní, šel z něj mráz po zádech, ale zároveň byl tak vzrušující!

„Nastal čas…!“

Opakoval. Ale už jsem se tak nebála, naopak, uklidňovalo mě to. Vzduch v místnosti se chvěl a v jednom místě jakoby začal podivně zářit. Rick spokojeně spal vedle mě (naštěstí nám náš šílený nápad vyšel a sestřička s léky nepřišla). Tiše jsem vstala, oblekla si věci, co mi donesl Matt (přece nebudu pobíhat po pokoji nahá). Pak se v jednom rohu objevilo něco jako vír, rostl a rostl a hlas v něm říkal…

 „Teď už jsi připravená, potřebuje nás…!“

Chvíli jsem váhala, nakonec jsem dala Rickovi pusu na čelo a pomalu se blížila k onomu místu. Přitahovalo mě to…doslova! Vstoupila jsem do mlhy, kráčela v ní…na jejím konci jsem už neviděla zeď nemocničního pokoje, ale světlo. Světlo měsíce, rozlehlou louku, po níž se prohání světlušky. Jsou jiné, větší a mají i jinou barvu světýlka – fialovou. Vzduchem se neslo něco jako příjemná hudba a vůně, sladká vůně květin. V pozadí se rýsovaly lesy, mohutné lesy.

Jen tak jsem tam stála, koukala na tu nádheru a…cítila jeho přítomnost. Pak mi znova promluvil v mysli.

„Vítám tě ve Wishgarii, má královno!“

Nevěděla jsem proč mi tak říká, ani kde to jsem. Nakonec mi všechno vysvětlil. Zjistila jsem, že Wishgarie je ostrov mimo náš svět, ve kterém zrovna probíhá válka a já se svým darem (ano tak to řekl, že mám jistý dar) jsem zde potřebná. Oprava! Ostrov potřebuje nás oba!! Pak jsem si řekl, že by bylo dobré vědět, s kým to mluvím. Nakonec se mi přece jen ukázal.

Na obloze se ukázala silueta, blížila se  a čím víc byla blíž, tím víc se zdála být mohutnější. Nakonec kousek ode mě přistál Drak. Chvíli se držel zkrátka, ale pak natáhl krk a jho zářivě zlaté oči mě zkoumaly. Cítila jsem silné pocity – silné emoce.  V jeho černých šupinách se odrážel měsíční svit, sám byl jako noční obloha, ale ještě víc tmavý a krásnější. A důstojný. Opatrně jsem se dotkla jeho šupin konečky prstu. Páni, to byl pocit. Nádherný.

Hladila jsem ho po hlavě a on mi vyprávěl, jak to bylo s mými sny. Že jsme tu jeden pro druhého – navždy! Vytváří se v nás magie, nová příroda…známe se navzájem, dokonale. Pak jsme si povídali, seděla jsem na jeho tlapě, poslouchala jeho vyprávění a hladila jej. Vyprávěl mi o Ostrově, o válce o všem. Tiše a poslušně jsem hltala každé slovo. Byl tak krásný, tak majestátný. A pak mě napadla šílenost. Proletět se na něm. Jen se usmál a já si na něj sedla. Řeknu vám, to bylo něco. Viděla jsem tu krásu z výšky, letěl semnou pomalu a pak zase rychleji, užívala jsem si to. Pak jsme přistáli zase na louce. Zářila jsem štěstím, bylo to…WOW…neskutečný zážitek. Ani se mi nechtělo odcházet, ale zůstat jsem nemohla. Ještě chvíli jsme si užívali společné chvíle. Thor je báječný, nechápu, jak jsem z něj mohla mít strach, ale teď už to vnímám jinak. Teď už je moje součást, moje druhá polovina. Konečně jsme se našli, patříme k sobě. Už není já nebo on, už je jen MY!

Navíc jsem zjistila, že se mi na levém zápěstí objevilo tetování. A ne ledajaké. Je to tetování draka. A zvláštní je tím, že dračí ostny…heh vlastně ani nevím jak to popsat, prostě tak nějak vystoupí z kůže. Když po nich lehce projedete, ucítíte je. A co víc, ten drak se hýbe. Ano, hýbe se. Ne stále, ale jen občas. Protáhne se, obtočí se kolem zápěstí a pak se vrátí na své místo.

No, ale to jsem trochu odbočila. Prostě jsme si ještě povídali. A pak nastal ten čas. Čas odchodu. Brána se zase otevřela, ještě jednou jsem pohlédla do těch zlatých očí a usmála se a vkročila dovnitř. Zpátky do reality, do mého světa.